Únavový syndrom je závažné a často nepochopené onemocnění, které způsobuje dlouhodobou únavu, bolesti a kognitivní potíže. Tento článek podrobně vysvětluje rozdíl mezi běžnou únavou a únavovým syndromem, přibližuje příznaky, možné příčiny i náročný proces diagnostiky. 

Poznejte rozdíl mezi běžnou únavou a únavovým syndromem. Odhalte příznaky, příčiny a možnosti léčby tohoto závažného onemocnění.

Jaké jsou příznaky a příčiny únavového syndromu? Dá se léčit?

Chronický únavový syndrom je komplexní onemocnění, které zahrnuje široké spektrum problémů. Nejvýraznějším symptomem chronického únavového syndromu bývá to, že dotyčný se dlouhodobě cítí unavený, přičemž se pocity únavy nezmírní ani po spánku. Kromě únavy jsou přidruženými problémy například potíže se soustředěním, myšlením, spánkem, závratě a bolesti. Toto onemocnění neumožňuje nemocnému fungovat jako dříve. Nejčastěji se vyskytuje mezi dospělými ve věku 40 až 60 let, ale výjimečně postihuje i děti nebo starší lidi.

Jaký je rozdíl mezi běžnou únavou a únavovým syndromem?

Běžná únava je stav, který známe všichni. Je výsledkem zvýšené fyzické nebo psychické námahy, nedostatku spánku, nezdravého životního stylu nebo stravy. Projevuje se pocitem vyčerpání, ospalostí a sníženou schopností soustředění. Na rozdíl od únavového syndromu je běžná únava dočasná a po dostatečném odpočinku a regeneraci zcela vymizí. I když usínáme unavení, po kvalitním spánku se obvykle probouzíme odpočatí a připravení na nové výzvy.

Únavový syndrom se vyznačuje chronickou, nevysvětlitelnou únavou, která nepřechází ani po odpočinku. Tato únava výrazně ovlivňuje každodenní fungování a může být doprovázena dalšími příznaky, jako jsou bolesti svalů a kloubů, bolesti hlavy, poruchy spánku, snížená koncentrace, podrážděnost a citlivost na světlo a hluk. Na rozdíl od běžné únavy má únavový syndrom dlouhodobý charakter a může trvat několik měsíců až let.

Jaké jsou příznaky únavového syndromu?

Prvním příznakem únavového syndromu je dlouhodobý pocit únavy, který přetrvává i po odpočinku. Po fyzické námaze se příznaky zhoršují, avšak po odpočinku pocity únavy nepřecházejí.

Mezi příznaky únavového syndromu patří:

Poruchy spánku – nejčastější jsou nespavost, narušený spánkový režim a pocit nevyspání i po dostatečně dlouhém spánku.

Kognitivní potíže – tzv. „mozková mlha“ zahrnující sníženou koncentraci, problémy s pamětí a celkový pocit duševní zamlženosti.

Extrémní únava – přetrvávající únava, která se nezlepšuje ani po odpočinku.

Bolest svalů a kloubů – výrazný bolestivý diskomfort způsobený i jednoduchými pohyby.

Citlivost na smyslové podněty – zvýšená citlivost na hluk, světlo a podobně.

Malátnost po zátěži – výrazné zhoršení příznaků i po malé fyzické nebo psychické zátěži.

Příznaky podobné chřipce – bolest v krku, horečka, zvětšené lymfatické uzliny, rychlý nástup a odeznívání příznaků.

Ortostatická intolerance – problémy se stáním nebo delším sezením, závratě, zrychlený tep a točení hlavy.

Příčiny CFS nejsou dosud zcela známy. Pravděpodobně jej spouští opakované virové infekce, stresující životní styl, životní krize, selhání imunity, nebo genetika, protože se onemocnění často vyskytuje v rodinách. Nemoc obvykle propukne náhle, v průběhu několika hodin. Pacienti mívají zvýšený oxidační stres, který je důležitým spouštěčem onemocnění.

Chronický únavový syndrom se diagnostikuje až po vyloučení jiných možných onemocnění, která by mohla způsobovat únavu. Neexistuje jednoduchý test. Pacient musí absolvovat vyšetření u praktického lékaře a následné laboratorní testy k vyloučení jiných nemocí (poruchy štítné žlázy, spánkové poruchy, autoimunitní a duševní onemocnění). Diagnóza CFS závisí na tom, zda pacient trpí nevysvětlitelnou únavou déle než šest měsíců a má alespoň čtyři z těchto příznaků: bolest v krku, poruchy koncentrace paměti, bolesti svalů a kloubů, bolesti hlavy, citlivé uzliny, malátnost po námaze a spánkové problémy.
Často je potřeba i specializované vyšetření zaměřené na imunitní systém, kognitivní funkce a spánkové vzorce. U některých pacientů je proces diagnózy rychlý, u jiných může být zdlouhavý a frustrující.

Chronický únavový syndrom není nemoc v pravém slova smyslu, ale soubor příznaků a potíží bez jasné příčiny. Nástup bývá náhlý, obvykle po náročné životní události, infekci nebo psychické zátěži. Někteří pacienti uvádějí pozvolný nástup, kdy si sami neuvědomí přesný spouštěč. Pocity únavy přetrvávají měsíce – minimálně šest měsíců je podmínkou pro diagnózu.

Jak se naučit s únavovým syndromem žít?

Chronický únavový syndrom bohužel nelze úplně vyléčit, ale existují postupy, jak zmírnit příznaky a zlepšit kvalitu života:

Kognitivně-behaviorální terapie – psychoterapeutický přístup zaměřený na změnu negativních myšlenkových vzorců a chování, pomoc při vyrovnávání se s nemocí a nastavování realistických cílů. Terapeuty zaměřené na KBT najdete například na terapio.cz.

Terapie postupně zvyšovanou aktivitou – řízená fyzická aktivita pod odborným dohledem pomáhá postupně zvyšovat odolnost bez přetížení organismu.

Správné tempo – vyvážení aktivity a odpočinku, rozdělování úkolů na zvládnutelné části, aby se předešlo zhoršení příznaků.

Úprava životního stylu – přizpůsobení aktivit možnostem klienta, kvalitní spánkový režim, zdravá strava a šetrné plánování denních aktivit.

Řešení příznaků – specifické strategie na zvládání jednotlivých symptomů (například kognitivní trénink, relaxace, terapie, úprava stravy).

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na jednoho z našich terapeutů.

Hypochondrie je často nepochopená úzkostná porucha, která výrazně ovlivňuje kvalitu života. V článku se dozvíte, kdo je to hypochondr, jaké má hypochondrie příznaky, proč vzniká a jak ji lze diagnostikovat a léčit. 

Odkryjte svět hypochondrie, její příznaky a dopady na každodenní život. Zjistěte, jak rozpoznat a léčit tuto úzkostnou poruchu.

Kdo je to hypochondr, jaké příznaky má hypochondrie a jaký je život s ní?

I když se slovo hypochondrie a označení hypochondr ve společnosti skloňují poměrně často, většinou v nadsazeném významu, tento pojem je v psychologii skutečně relevantní. Označuje typ úzkostné poruchy. Takže podobně jako ostatní poruchy z kategorie úzkostných, i hypochondrie má své konkrétní projevy. Často je definována také jako neopodstatněné tvrzení či myšlenka týkající se zdravotního stavu člověka. Hypochondr je tedy člověk, který je zdravý, ale věří tomu, že je nemocný.

Nejlepším a nejčastějším příkladem, jak lidé popisují hypochondra, je následující: „Pořád ho něco bolí, na všechno si stěžuje, bojí se, že onemocní – i ze vzduchu,“ a i když je to nadsazený popis, nemá daleko od pravdy. Hypochondrie se projevuje několika příznaky. Od toho, že se osoba sleduje více, než je potřeba, přes řešení i drobných somatických příznaků až po excesivní návštěvy lékařů. Tito lidé jsou velmi ostražití na své zdraví – věnují mu nadměrnou pozornost. I neškodnému zakašlání připíší až katastrofické následky. A to je podstata hypochondrie – zveličování a katastrofizace něčeho, co zveličené vůbec být nemá nebo nemusí být.

Jako u jiných psychických poruch, i u hypochondrie mluvíme o kombinaci více faktorů vzniku. K biologickým faktorům vzniku může přispět predispozice k úzkostným poruchám v rámci rodiny nebo chemická nerovnováha v mozku. Environmentální faktory, nebo tzv. faktory prostředí, jsou to, čím se daný člověk obklopuje. V jaké komunitě žije, jaký má tato komunita přístup ke zdraví a jeho řešení, jaké informace o zdraví se k němu dostávají apod. No a v neposlední řadě je důležité uvědomit si také psychologické faktory. Do této kategorie patří určitě naše dětství a zkušenosti z něj. Mluvíme například o nadměrné nebo nedostatečné pozornosti a zájmu o dítě ze strany rodiče. Také pokud rodič sám o sobě trpí hypochondrií a své dítě to „naučí“. Velmi závažnou příčinou vzniku hypochondrie může být i psychologické trauma v mladém věku – pokud dítěti zemře někdo blízký a je s tím nevhodně konfrontováno. Udělá si závěry, že například o zdraví se musí až nadměrně pečovat, aby o něj nepřišlo.

O psychické poruše mluvíme tehdy, pokud u osoby po dobu více než 6 měsíců přetrvávají příznaky a porucha mu komplikuje život. Na začátku je velmi důležitá spolupráce více odborníků. Od více lékařů, kteří mohou osobě pomoci s potřebnými vyšetřeními a tím získáním výsledků a zjištění, že po fyziologické stránce je vše v pořádku. A také spoluprací s klinickým psychologem, který provede potřebná psychodiagnostická vyšetření a sleduje klienta v čase.

Jaké jsou možnosti léčby hypochondrie?

Pokud se vyloučí jakékoli somatické onemocnění a zjistíme, že jde čistě o poruchu úzkostného typu, nejlepší možností léčby je psychoterapie. Nejfunkčnější je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Fungují i jiné typy psychoterapie, ale KBT je zaměřena na identifikaci negativních vzorců myšlení a jejich aktivní změnu. Je také důležité zmínit, že psychoterapie je pro hypochondry velmi důležitá, ale získat je ke spolupráci je velmi náročné. Protože jsou tak velmi úzkostní, pokud jde o jejich fyzické zdraví, chtějí věnovat pozornost tomu, ne své psychice. Proto začátky psychologické léčby bývají zdlouhavé a těžké. Na začátku se proto klient často léčí i antidepresivy, která však nejsou dlouhodobým řešením.

Hypochondr je zaplaven úzkostí, strachem o své zdraví ba dokonce o svůj život. Je neustále pod tlakem a stresem z toho, co se může stát, co udělat, co neudělat, kam jít, kam nejít. Život s hypochondrií je náročný skrze tyto neustálé obavy, a stejně tak život s hypochondrem v jedné domácnosti. Hypochondři sice obvykle mají nějakou oporu, ale nezvyknou navazovat nové kontakty, nechodí do společnosti, skrývají se – před nemocemi i před lidmi. Právě proto nejlepší, co může hypochondr nebo jeho okolí pro jeho život udělat, je doporučit mu terapii.

Nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je starat se o své fyzické i duševní zdraví nejlépe, jak můžeme. Pravidelně cvičit, být na čerstvém vzduchu, zdravě se stravovat a být obklopen lidmi, které máme rádi. To vše blahodárně ovlivňuje naše zdraví a pomůže nám to určitě více, než držet v hlavě myšlenky a obavy, které nejsou podložené. A pokud si náhodou u sebe všimnete, že začínáte mít úzkostné myšlenky, hypochondrické myšlenky, vyhledejte terapeuta co nejdříve. Čím dříve se to začne řešit, tím snazší bude se z toho dostat.

Čo je to hypochondria, aké má príznaky a aká je liečba?

Zjistěte, co jsou poruchy osobnosti, jaké mají příznaky, příčiny a jaké typy rozlišujeme. Seznamte se s možnostmi diagnostiky, léčby a praktickými tipy, jak podpořit člověka s poruchou osobnosti.

Objevte různé typy poruch osobnosti, jejich příznaky a možnosti léčby. Komplexní průvodce pro pochopení a podporu osob s poruchou osobnosti.

Jaké typy poruch osobnosti rozlišujeme, jaké mají příznaky a jak se léčí?

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí rozumíme pod pojmem „Poruchy osobnosti“ škálu klinicky významných odchylek a forem chování a specifického životního stylu a vztahu k sobě samému a druhým lidem, kterými se odlišují od většinové populace. Lidé s poruchou osobnosti vnímají, cítí, přemýšlejí a chovají se jinak než většinová populace, což jim může přinášet obtíže v socializaci a fungování s jinými lidmi. 

Lidé s poruchou osobnosti myslí jinak než většinová populace, ale nedochází u nich k narušenému kontaktu s realitou, tzn. netrpí psychózou, ale jejich prožívání bývá specifické a odlišné od ostatních, což si často sami nepříjemně uvědomují. Přesto mívají problém s adaptabilitou a respektováním sociálních norem ve společnosti. V partnerských vztazích mívají často tendenci partnera nebo partnerku manipulovat, přesvědčovat a citově vydírat, mohou se chovat násilně a nebezpečně, pod vlivem intenzivních afektů mohou ublížit, a někdy i zabít. V sociálním fungování mohou být i dvojtvářní, a někdy také nebezpeční pro sebe nebo pro své okolí. Strach vnímají jinak než většinová populace.

Nejvýraznějším příznakem toho, že daná osoba má poruchu osobnosti, je absence empatie, neschopnost vcítit se do pocitů druhého člověka a citlivě reagovat na jeho potřeby. Lidé s poruchou osobnosti upřednostňují vlastní pocity a potřeby. V partnerských vztazích bývají komplikovaní, těžko předvídatelní, jejich partnerky či partneři často nevědí, co mohou a nemohou od nich očekávat, mohou mít také obavy, že jakákoli věc je může velmi snadno rozzlobit, což může vést k nejistotě partnerky či partnera. Lidé s poruchou osobnosti si nedokážou přiznat vinu, naopak, mívají tendenci svalovat vinu za své nevhodné, často i agresivní chování na partnera či partnerku, bez jakékoli upřímné lítosti za své přehnané chování.

Mnozí lidé s poruchou osobnosti bývají velmi inteligentní a manipulativní, svou oběť dokážou manipulovat a ponižovat tak, že se časem přestane bránit a často se ztotožní s pohledem agresora na svět. Po agresivních výbuších mívají tendenci na určitou dobu obklopovat partnerku nebo partnera láskou, čímž je ještě více znejistí a připoutají k agresivnímu partnerovi. V krajních situacích se mohou vyhrožovat zabitím partnerce/partnerovi nebo sebevraždou, aby je partnerka nebo partner neopustili. Aby si udrželi moc nad svým partnerem, jsou schopni využít jakékoli prostředky manipulace a citového vydírání.

Jaké jsou možné příčiny vzniku poruch osobnosti?

Mezi možné příčiny patří na jedné straně genetická predispozice, tedy pokud má rodič poruchu osobnosti, je velká pravděpodobnost, že se daná porucha projeví i u jeho dítěte. Nezanedbatelný vliv má samozřejmě také výchova a rodinné zázemí v dětství – nedostatek emoční podpory, citově chladná matka a nedostatek bezpečí a podpory v dětství.

Jaké typy poruch osobnosti rozlišujeme?

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí známe několik typů poruch osobnosti:

Schizoidní porucha osobnosti – lidé se schizoidní strukturou osobnosti bývají příliš nezávislí na druhých lidech, osamělí, upřednostňují fantazii, představivost, bývají nezávislí na ostatních, udržují méně citových a sociálních kontaktů, bývají neschopní projevovat city.

Paranoidní porucha osobnosti – tito lidé bývají velmi citliví na neúspěch, mají tendenci být vztahovační, neschopní odpustit druhým, mohou být nadměrně žárliví a podezíraví vůči ostatním.

Dissociální osobnost – tito lidé nemají empatii a neberou ohled na pocity druhých lidí, bývají agresivní, mají sníženou frustrační toleranci, bývají výbušní a své agresivní chování mívají tendenci racionalizovat.

Emočně nestabilní osobnost – tito lidé mívají tendenci jednat impulzivně bez ohledu na následky, jejich chování bývá nevyzpytatelné. Rozlišujeme dva druhy:

Impulzivní typ – typický nedostatečnou sebekontrolou a emoční labilitou,

Hraniční typ – charakteristický špatným vztahem k sobě samému, negativním sebaobrazem, nestabilními vztahy a automutilačními sklony, včetně rizika suicidálního chování.

Histriónská osobnost – lidé s histriónskou osobností mají teatrální chování, bývají afektivní, sugestibilní, egocentričtí, s touhou po vzrušení a pozornosti, bez ohledu na druhé lidi.

Anankastická osobnost – tito lidé bývají velmi nejistí sami sebou, což vede k přehnané svědomitosti, opatrnosti a rigiditě, často se u nich vyskytují nepříjemné vtíravé myšlenky, které však nedosahují úrovně obsesivně-kompulzivní poruchy. Mají perfekcionistické sklony a úzkostnou potřebu dělat vše přesně.

Anxiózní (vyhýbavá) osobnost – tito lidé bývají plní vlastních obav, nejistoty a pocitů méněcennosti, protože se příliš obávají kritiky a omezují sociální interakce a vztahy.

Závislá osobnost – tito lidé se přehnaně spoléhají na druhé, mají velký strach z opuštění, pocity neschopnosti a rádi přenášejí odpovědnost na ostatní.

Mnozí lidé mívají smíšené poruchy osobnosti, tedy jsou u nich současně přítomné znaky několika poruch osobnosti.

Které poruchy osobnosti se vyskytují nejčastěji?

Nejčastěji se setkáváme s emočně nestabilní poruchou osobnosti, která se nejčastěji projevuje sebepoškozujícími sklony dívek už v pubertálním období, ale v populaci se vyskytují lidé všech typů.

K diagnostice poruchy osobnosti je potřeba absolvovat komplexní psychologické vyšetření klinickým psychologem, který vyšetří a popíše osobnost klienta, a následně absolvovat psychiatrické vyšetření, neboť diagnózu stanovuje lékař, psychiatr.

Jaké jsou možnosti léčby poruch osobnosti?

Prognóza léčby bývá u poruch osobnosti ne vždy příznivá, protože genetika hraje velkou roli. Důležité je však rodinné prostředí, ve kterém dítě vyrůstá od malička – dostatek lásky a stability od rodičů. Ke zmírnění příznaků a zlepšení kvality života je vhodná psychoterapie, problémem však bývá nízká motivace lidí trpících poruchou osobnosti, protože si tito lidé často nepřipadají nemocní, kontakt s realitou mají zachovaný, což může vést ke snížené motivaci pracovat na sobě pod vedením zkušeného psychoterapeuta. Psychoterapie poruch osobnosti bývá náročná, doporučuje se hlavně Gestalt terapie zaměřená na vztah k sobě samému, dynamická psychoterapie zaměřená na poznání vlastních negativních vlastností, interpersonální terapie na zvládání problémů v mezilidských vztazích a kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na přeučení patologických vzorců chování. Vhodná je kombinace psychoterapie a farmakoterapie, protože i léky mohou zmírňovat některé nežádoucí projevy chování.

Jak pomoci člověku s poruchou osobnosti?

Lidé trpící poruchou osobnosti mohou mít problém uvědomit si chybu v sobě, protože mají tendenci obviňovat ze svých neúspěchů okolí. Důležité je je podpořit, aby vyhledali odbornou pomoc, a podporovat je v léčbě. I malé krůčky jsou lepší než žádné a vedou k úspěchu.

Zde je několik praktických rad, jak můžete pomoci:

Pochopte poruchu: Informujte se o konkrétní poruše, kterou osoba trpí. Znalost vám pomůže lépe pochopit její chování a reakce.

Vyhledejte odbornou pomoc: Konzultace s terapeutem nebo psychiatrem vám poskytne cenné rady a podporu.

Vyjádřete pochopení: Dejte najevo, že rozumíte, že jejich chování je ovlivněno poruchou.

Vyhněte se obviňování: Namísto obviňování se snažte pochopit jejich pocity a potřeby.

Diskrétně navrhněte terapii: Namísto přímé konfrontace nabídněte terapii jako možnost, která by jim mohla pomoci cítit se lépe.

Nabídněte pomoc při hledání terapeuta: Usnadněte jim proces vyhledání odborníka. Na terapio.cz si mohou vybrat z desítek terapeutů.

Změny trvají čas: Zlepšení nebude okamžité. Buďte trpěliví a slavte i malé pokroky.

Neberte věci osobně: Jejich chování není vždy odrazem jejich pocitů vůči vám.

Stanovte si hranice: Je důležité chránit se před emocionálním vyčerpáním.

Vyhledejte podporu: Sdílejte své pocity s přáteli, rodinou nebo terapeutem.

Co je to porucha osobnosti a jaké jsou její nejčastější typy?

Zjistěte, co je závislost, jaké má příznaky, jak vzniká a jaké má důsledky na zdraví, vztahy i společenský život. Seznamte se s typy závislostí, možnostmi léčby a osvědčenými strategiemi prevence. Praktický průvodce bojem se závislostí a podporou duševního zdraví.

Objevte příznaky závislosti, její dopady na zdraví a vztahy. Zjistěte možnosti léčby a prevence. Komplexní průvodce bojem se závislostí.

Jaké jsou příznaky závislosti a jak s ní bojovat?

Závislost je stav, kdy člověk nemůže, nedokáže kontrolovat svou potřebu či chuť po určité látce nebo po nějaké činnosti, a to i přesto, že si je vědom toho, že to má negativní vliv na jeho zdraví či dokonce jeho život. Tento stav může být fyzický, psychický nebo kombinace obou.

Závislost je v medicíně podle definice Světové zdravotnické organizace nemocí (tedy nejen projevem slabého charakteru či vůle), a to nemocí definovanou takto: duševní, případně i tělesný stav, který je charakterizován přítomností naléhavé touhy nebo nepřekonatelné potřeby opakovaně a periodicky přivádět do svého těla příslušnou látku.

Závislost vzniká postupně a je výsledkem kombinace více faktorů:

Biologické faktory: Genetická predispozice (někteří lidé mohou být geneticky náchylnější k rozvoji závislosti).

Psychické faktory: Deprese, úzkost, trauma a nízké sebevědomí mohou zvýšit riziko vzniku závislosti.

Sociální faktory: Prostředí, ve kterém člověk žije, včetně rodinného zázemí, přátel a kultury, může ovlivnit pravděpodobnost vzniku závislosti.

Biologické faktory: Některé látky a činnosti mohou měnit chemickou rovnováhu v mozku, což může podporovat vznik závislosti.

Samotný proces vzniku závislosti můžeme popsat v několika krocích:

Experimentování a příležitostné užívání:
Člověk začne užívat látku nebo vykonávat činnost ze zvědavosti, kvůli tlaku vrstevníků nebo pro hledání úlevy od stresu a úzkosti.

Pravidelné užívání:
Používání látky nebo vykonávání činnosti se stává pravidelným, často slouží k uvolnění napětí nebo zvládání emocí. V této fázi se již mohou objevit první negativní důsledky, ale člověk je zatím ignoruje nebo podceňuje.

Rizikové užívání:
Používání se stává častějším a ve větších množstvích. Člověk začíná ztrácet kontrolu a stále více se spoléhá na látku nebo činnost k dosažení pocitu pohody či úlevy. Tolerance se zvyšuje, což znamená, že k dosažení stejného efektu je potřeba stále větší množství látky nebo intenzivnější činnost.

Závislost:
Užívání látky nebo vykonávání činnosti je již mimo kontrolu člověka. Objevují se fyzické a psychické abstinenční příznaky při pokusu o ukončení. Osoba pokračuje navzdory vážným negativním důsledkům na své zdraví, vztahy a pracovní život.

Příznaky závislosti mohou být různé, ale obvykle zahrnují fyzické, psychické a sociální projevy. Hovoříme o závislém centrickém chování. Mezi hlavní příznaky patří:

Tolerance: Potřeba zvyšovat dávky látky, aby se dosáhlo stejného účinku.

Abstinenční příznaky: Fyzické a psychické nepříjemnosti při pokusu o snížení nebo ukončení užívání látky.

Zanedbávání fyzického zdraví: Zhoršené zdraví kvůli užívání látky nebo zhoršené péči o sebe.

Intenzivní touha nebo nutkání: Silná potřeba užívat látku nebo vykonávat určitou činnost.

Ztráta kontroly: Neschopnost kontrolovat užívání látky nebo vykonávání aktivity, i přes pokusy o omezení.

Psychické problémy: Změny nálady, úzkost, deprese nebo jiné psychické problémy spojené s užíváním látky.

Zanedbávání povinností: Neplnění povinností v práci, škole nebo doma kvůli závislosti.

Problémy ve vztazích: Konflikty s rodinou, přáteli nebo kolegy v důsledku užívání látky nebo vykonávání aktivity.

Izolace: Odtahování se od společenského života a zálib kvůli závislosti.

Rizikové chování: Vystavování se nebezpečným situacím při nebo po užití látky (např. řízení pod vlivem).

Zanedbávání zájmů: Ztráta zájmu o činnosti, které dříve přinášely radost a uspokojení.

Pokračování v užívání navzdory negativním následkům: Užívání látky nebo vykonávání aktivity, i když je jasné, že způsobuje problémy.

U osob, které podlehly nějaké formě závislosti, se častěji než u ostatní populace můžeme setkat s nějakou formou duševní poruchy. Některé z těchto poruch mohou být příčinou vzniku závislosti, a některé zase průvodním jevem přetrvávající závislosti či následkem nějaké formy závislosti. Duševní poruchy související se závislostí můžeme rozdělit následovně:

Poruchy, které vznikly a byly přítomné v době před vznikem závislosti.
Tyto poruchy mohou být často i příčinou, proč se člověk může stát závislým na droze, nebo jinak – užívání drogy či návykové chování může v tomto případě být formou pokusu o samoléčbu duševní poruchy (v případě drogy může postižený sáhnout po droze legální či nelegální, nebo zvýšit dávkování léku, který předepsal lékař – např. sedativa).

Poruchy, které jsou přímým důsledkem trvající závislosti a intoxikace drogou.
Většina z nich po přerušení užívání mizí, některé však mívají dlouhodobější vliv na duševní stav (např. užití silných stimulantů následně vyvolává stav ubité nálady a depresivní ladění). Jsou však i takové drogy, při kterých se následky intoxikace projevují ještě několik týdnů (např. u některých halucinogenních látek).

Poruchy, které nesouvisejí přímo s intoxikací, ale vznikly v důsledku užívání drogy či návykového chování.
Příkladem může být posttraumatická stresová porucha, která vznikla jako reakce na šokující zážitek (např. smrt kamaráda v důsledku užívání drogy).

Závislosti lze rozdělit do dvou hlavních kategorií:

1. Závislosti na látkách (chemické, látkové závislosti):

Alkoholová závislost: Nadměrné a dlouhodobé užívání alkoholu, které vede k fyzickým a psychickým problémům.

Nikotínová závislost: Závislost na nikotinu obsaženém v cigaretách a jiných tabákových výrobcích.

Stimulanty: Kokain, amfetaminy, metamfetamin.

Halucinogeny: LSD, psilocybin (magické houby).

Sedativa a hypnotika: Benzodiazepiny, barbituráty.

Léky na předpis: Závislost na lécích, jako jsou opioidy, anxiolytika a stimulanty předepisované na ADHD.

2. Behaviorální závislosti (nechemické, nelátkové závislosti):

Gambling (patologické hraní): Patologické hazardní hry, které vedou k finančním, sociálním a emocionálním problémům.

Závislost na internetu a sociálních médiích: Nadměrné používání internetu, sociálních sítí, online her apod.

Závislost na nakupování: Kompulzivní nakupování, které vede k finančním problémům.

Závislost na práci (workoholismus): Nadměrné věnování se práci na úkor osobního a rodinného života.

Závislost na sexu a pornografii: Kompulzivní sexuální chování a nadměrné sledování pornografie.

Závislost na cvičení: Nadměrné a kompulzivní cvičení, které může vést k fyzickému zranění a sociální izolaci.

Závislost na jídle (kompulzivní přejídání se): Nekontrolovatelné jedení velkého množství jídla, často jako způsob zvládání stresu nebo emocí.

Závislost na technologiích: Nadměrné používání chytrých telefonů, počítačů a jiných technologických zařízení.

Každý typ závislosti má své specifické příznaky a důsledky, ale všechny mohou mít vážné negativní dopady na fyzické i duševní zdraví, sociální vztahy a celkovou kvalitu života.

Podle Dr. Pándy László vzniká závislost deformací přirozené a zdravé vášnivosti.

Lidská vášeň sama o sobě není projevem nemoci. Souvisí s efektivní činností mozku, především s činností amygdaly. Amygdala je část mozku, kde sídlí emoce (v případech, kdy dojde k přerušení drah mezi amygdalou a ostatními mozkovými centry, dochází k neschopnosti posuzovat emocionální význam událostí, což vede k úplné nerozhodnosti a ztrátě motivace).
Zdravý člověk periodicky prožívá vášeň například v souvislosti se zamilovaností, s tvořivou činností apod., prožívaná vášeň mu dodává nadšení, podporuje kreativitu, lidskou vynalézavost a vede k plnému prožívání života.

Dr. Pándy László tvrdí, že závislost se oproti zdravé vášnivosti odehrává na redukované intelektuální, emocionální a zážitkové úrovni bez patřičných pocitů smysluplnosti a naplnění. Jejich absenci postižený nahrazuje postupným stupňováním svých zážitků.

Jaké jsou obvykle důsledky závislosti?

Důsledky závislostí mohou být rozsáhlé a dotýkat se různých aspektů života jednotlivce. Mezi nejčastější důsledky patří:

Poškození orgánů: Například jater při alkoholismu, plic při kouření, mozku při užívání drog.

Infekční nemoci: Zvýšené riziko nemocí jako HIV a hepatitida C při injekčním užívání drog.

Chronická onemocnění: Obezita, cukrovka, srdeční onemocnění spojené s přejídáním nebo špatným stravováním.

Deprese a úzkost: Časté při různých formách závislosti.

Psychózy: Mohou být vyvolány některými drogami jako je kokain nebo metamfetamin.

Sebepoškozování a sebevražedné sklony: Vysoké riziko u lidí s těžkými závislostmi.

Konflikty: Časté hádky, násilí a rozvody.

Zanedbávání rodiny: Například zanedbávání dětí nebo partnera kvůli závislosti.

Ztráta zaměstnání: Kvůli nízké produktivitě, absencím nebo problémům se zákonem.

Finanční problémy: Výdaje na látky nebo aktivity, zadlužování a bankroty.

Ztráta přátel a sociálních kontaktů: Kvůli závislostnímu chování a stigmatizaci.

Snížené sociální fungování: Menší zapojení do společenských aktivit a komunitního života.

Nelegální činnosti: Krádeže, obchodování s drogami, podvody.

Problémy se zákonem: Zatčení, věznění, soudní procesy.

Odsouzení: Ztráta práv jako například právo volit nebo omezené možnosti zaměstnání.

Nedostatek radosti a spokojenosti: Kvůli závislosti a jejím důsledkům.

Ztráta zájmů a cílů: Kvůli zaměření se na látku nebo aktivitu.

Hledání úlevy v závislosti: Cyklus hanby a viny vedoucí k dalšímu užívání.

Chronická závislost: Vysoká míra recidivy i po léčbě.

Trvalé poškození zdraví: Některé účinky mohou být nevratné.

Na čem všem můžeme být závislí a jak se závislosti zbavit?

Zjistěte, proč jsou přátelství důležitá pro naši psychickou pohodu i kvalitu života, jak se přátelství v dospělosti liší od dětských vztahů a kde v dospělém věku najít nové přátele.

Co nám může dát skutečné přátelství a jak ho najít i v dospělosti?

Přátelství jsou velmi důležitou součástí našich životů. Abychom žili plnohodnotný život, potřebujeme mít kolem sebe lidi, na kterých nám záleží, a kterým záleží na nás. Přátelé jsou lidé, se kterými prožíváme chvíle štěstí a pohody, a současně nás podrží a podpoří, když prožíváme těžké chvíle.

Přátelé jsou v životě každého z nás velmi důležití. Dobří přátelé nás mohou provázet životem, podpořit, když nás něco trápí, povzbudit, když nám chybí odvaha, a usměrnit, když si sami nevíme rady. Také jsou při nás, když nám je dobře, když slavíme narozeniny, životní úspěchy, ale i když procházíme změnami v životě, čelíme strachům, obavám a nejistotě. Nejlepší přátelé nám rozumějí i bez slov, často lépe než naše vlastní rodina. V tom spočívá nezastupitelná role kamarádů v našich životech. A díky dobrým přátelům si dokážeme krásné chvíle v životě vychutnat naplno.

Přátelství vzniká tak, že s druhým člověkem trávíme čas, povídáme si, věnujeme se společně různým činnostem, sdílíme své životy, příběhy, potřeby a pocity. Společné aktivity, jako například procházky, sport, návštěvy kulturních akcí nebo jen obyčejné posezení u kávy, nám umožňují lépe se poznat a vytvářejí pevný základ pro budoucí přátelství. Pokud si s druhým člověkem rozumíme, máme zájem trávit spolu více času, máme podobné zájmy a postoje, můžeme se stát přáteli. Důležitou součástí je také vzájemná podpora a ochota naslouchat si, ať už v radostných, nebo těžkých chvílích. Vybudování přátelství vyžaduje určitý čas, ale je to jedna z nejlepších investic, které pro sebe můžeme udělat. Přátelství přináší do našich životů radost, podporu a pocit sounáležitosti, čímž nám pomáhá překonávat náročné situace a sdílet šťastné okamžiky. Navíc kvalitní přátelství mají pozitivní vliv na naše duševní i fyzické zdraví, snižují stres a zlepšují celkovou kvalitu života.

Přátele si vybíráme na základě toho, jak na nás daní lidé působí. Pokud se v jejich přítomnosti cítíme dobře, jsme uvolnění, sami sebou a vnímáme pohodu a porozumění z jejich strany, máme tendenci vyhledávat společnost takových lidí. Rádi vymýšlíme zajímavý společný program jako jsou výlety, chaty, opékání a podobně. Přátelé jsou ti, se kterými jsme spolu proto, že se s nimi cítíme dobře a sami jsme si je vybrali. Čím častěji spolu trávíme čas, čím déle se známe a čím více máme společných zážitků, tím hlubší, silnější a intenzivnější jsou naše přátelství. Tyto vztahy se stávají stabilnějšími a plnohodnotnějšími. Můžeme mít mnoho kamarádů, ale skutečných přátel míváme zpravidla jen několik. Kvalitní přátelství jsou pro nás cenná a jejich udržování vyžaduje vědomou snahu. Tyto vztahy nám přinášejí radost, podporu a pocit sounáležitosti, čímž nám pomáhají překonávat náročné situace a sdílet šťastné okamžiky.

Jak vypadají přátelství v dospělosti?

Přátelství v dospělosti se od dětských přátelství výrazně liší. Zatímco v dětství si často vybíráme přátele na základě místa, kde žijeme, školy, do které chodíme, kroužků, které navštěvujeme, nebo na základě přátelství našich rodičů, v dospělosti upřednostňujeme lidi, se kterými si rozumíme, máme podobné názory na život a hodnoty, a u kterých můžeme být sami sebou. S dospělými přáteli rádi trávíme kvalitní čas, dělíme se o své životní příběhy, radosti, starosti a výzvy, kterým čelíme. Muži často preferují přátele, se kterými sdílejí společné zájmy, jako je rybolov, sledování hokeje, fotbalu, cyklistika a podobně. Samozřejmě každý z nás má individuální potřeby ve vztazích, ať už jde o přátelství nebo partnerské vztahy, a hledáme lidi, u kterých jsou naše potřeby a očekávání přiměřeně naplněna.

O přátelství se musíme starat, aby přetrvala. Zatímco v dětství je to často přirozené díky společné škole, kroužkům či aktivitám, v dospělosti si udržování a rozvíjení přátelství vyžaduje více úsilí a vědomého rozhodnutí trávit čas s přáteli, což musí mít přednost před méně důležitými činnostmi. Přátelství v dospělosti vyžadují více vědomého nasazení než ta dětská. Důležité je také nezapomínat na přátele nejen v dobrých časech, ale i během těžkých období, být si vzájemně oporou. Přátelství, která udržujeme převážně nebo výlučně tehdy, když něco potřebujeme, mají tendenci slábnout, protože v nich chybí to pozitivní, co vztahy vyživuje a rozvíjí.

Přátele v dospělosti můžeme najít obtížněji než v dětství, protože dospělost přináší množství odpovědností a povinností, ať už doma, v rodině, nebo v práci. Přesto je možné navázat dobrá a stabilní přátelství i v dospělosti. Dospělí lidé si nejčastěji nacházejí nové přátele prostřednictvím společných zájmových činností nebo mezi rodiči spolužáků svých dětí, kde mohou sdílet radosti a starosti rodičovství. Nové přátele si můžeme najít i v práci, kde trávíme značnou část dne. Tyto vztahy je potřeba upevňovat a rozvíjet prostřednictvím společného sdílení, porozumění, povzbuzení a trávení času mimo práci. Důležité jsou také společné příjemné zážitky a vzájemná podpora v těžkých chvílích.

4 tipy, kde hledat přátele v dospělosti

V dospělosti můžeme hledat přátele několika způsoby:

Zájmové činnosti: Pokud máme nějaké koníčky, je dobré se jim aktivně věnovat. Tímto způsobem můžeme potkat lidi s podobnými zájmy, což může být základem nových přátelství.

Dobrovolnická činnost: Dobrovolnictví nás může obohatit, přinést radost z dobře odvedené práce a nezištné pomoci druhým. Organizování nebo účast na dobrovolnických akcích, jako například malování plotu ve školce nebo jiné komunitní projekty, je skvělou příležitostí k seznámení s novými lidmi.

Sportovní kluby: Mnozí z nás se v dětství věnovali různým sportům, ale v dospělosti na ně často zapomínáme. Vrátit se k těmto aktivitám může být prospěšné pro naše zdraví a zároveň skvělým způsobem, jak potkat nové lidi.

Práce: V práci trávíme mnoho času, a pokud pracujeme v kolektivu, je pravděpodobné, že mezi kolegy najdeme přátele. Společné projekty a pracovní setkání poskytují prostor pro budování vztahů.

Kurzy a semináře: Účast na různých kurzech a seminářích může být skvělou příležitostí k setkání s lidmi se stejnými zájmy a cíli.

Komunitní a společenské akce: Festivaly, trhy a místní oslavy jsou vynikající způsob, jak poznat nové lidi a vytvořit nová přátelství.

Cestování: Cestování, ať už sólo nebo ve skupině, může otevřít dveře k novým přátelstvím. Setkání s lidmi z různých kultur a prostředí může být velmi obohacující.

Online komunity: V dnešní digitální době je také možné najít přátele prostřednictvím online komunit a sociálních sítí, které spojují lidi s podobnými zájmy a hodnotami.

Tím, že se otevřeme novým zkušenostem a příležitostem, můžeme v dospělosti najít cenná a trvalá přátelství.

Proč potřebujeme přátele a kde je najít v dospělosti?

Psychické týrání nevidíme na první pohled, ale jeho následky mohou být hluboké a dlouhodobé. Tento článek nabízí odpovědi i konkrétní strategie, jak se chránit a znovu postavit na nohy. 

Odhalte projevy psychického týrání, jeho dopady a účinné strategie obrany. Naučte se rozpoznat varovné signály a najít cestu k uzdravení.

Jak poznat, kdy už jde o psychické týrání a jak se mu postavit?

Psychické týrání je jednou z nejneviditelnějších forem násilí, ale jeho důsledky mohou být devastující. Na rozdíl od fyzického týrání, které často zanechává viditelné známky, psychické týrání může zůstat nepozorováno, ale jeho dopady jsou stejně závažné. V tomto článku se pokusíme odpovědět na otázky týkající se psychického týrání a poskytnout návod, jak se mu postavit, a pomoci těm, kteří jím trpí.

Psychické týrání je forma násilí, která zahrnuje opakované a úmyslné chování zaměřené na zraňování, kontrolování a manipulování člověka. Na rozdíl od fyzického týrání, při kterém jsou poškození těla zjevná, psychické týrání zanechává jizvy na duši. Podle terapeuta Johna Gottmana, který se zabývá výzkumem dynamiky vztahů, psychické týrání může mít podobu nadávek, ponižování, izolace, manipulace a jiných forem emocionálního násilí.

Můžete žít s partnerem, který vás neustále kritizuje. Na začátku vztahu to byly drobnosti jako kritika oblékání či kuchařských schopností. Postupně se však jeho poznámky mohou stávat čím dál ostřejšími a častějšími, až se začnete cítit úplně bezcenní a ztratíte sebedůvěru.

Psychické týrání se může projevovat různými způsoby. Některé z nejčastějších znaků zahrnují kritiku a ponižování, které se mohou týkat různých oblastí vašeho života. Pokud slyšíte výroky: „Myslíš, že v tom vypadáš dobře? Jdi si to, prosím tě, převléct.“ „Opravdu nedokážeš ani správně uvařit vejce?“ „Nedivím se, že tě v práci neberou vážně. Když tě slyším mluvit, stydím se za tebe.“ – setkáváte se s projevy kritiky vzhledu, schopností, se znevažováním inteligence. Opakované shazování, urážky a ponižování člověka vedou ke ztrátě sebeúcty a sebedůvěry.

Kontrola a manipulace jsou také typickými příklady psychického týrání. Můžete je rozpoznat podle toho, že se někdo snaží ovládat vaše chování, názory a rozhodnutí prostřednictvím hrozby, vydírání nebo manipulace. Často je používán gaslighting, psychická manipulace, při které tyran přesvědčuje oběť, že její vnímání reality je nesprávné.

Pokud máte dojem, že jste izolováni, může jít o snahy oddělit vás od rodiny a přátel, čímž se můžete stát úplně závislými na člověku, který vás psychicky týrá.

Znaky jsou i náhlé výkyvy nálad, kdy člověk, který psychicky týrá druhého, může projevovat lásku a podporu, ale náhle se mění na nepřátelského až agresivního, čímž oběť udržuje v neustálém stavu nejistoty.

Možná jste se ocitli ve vztahu s partnerem/partnerkou, který/á vás neustále kontroluje. Musíte hlásit každý svůj krok, s kým jste se setkali a kde jste byli. Pokud se náhodou sejdete s přáteli bez jeho/jejího vědomí, okamžitě vás obviní z nevěry a vyhrožuje, že vás opustí. Pro klid se raději čím dál víc straníte svých přátel i rodiny.

Jaké formy psychického týrání rozlišujeme?

Psychické týrání může mít různé podoby. Mezi nejčastější formy patří verbální týrání, které zahrnuje urážky, nadávky, ponižování a obviňování. Velmi těžko se rozpoznává emocionální vydírání. Jde o manipulativní chování, které využívá pocity viny, strachu nebo povinnosti k dosažení svých cílů.

Pokud manipulátor využívá pocit povinnosti, cílem je přinutit oběť jednat tak, jak si přeje on, i když je to v rozporu s jejími vlastními potřebami, zájmy nebo hranicemi. Oběť může mít pocit, že je morálně nebo společensky zavázána vyhovět požadavkům, což jí brání v odmítnutí nebo ve stanovení vlastních hranic.

Tento typ manipulace je obzvlášť nebezpečný, protože může vést k pocitům viny a sebeobviňování, pokud oběť nevyhoví požadavkům manipulátora, což ještě více prohlubuje její zranitelnost a podřízenost.

Můžete se setkat s kontrolujícím chováním – snahou ovládat váš každodenní život, včetně rozhodnutí, komunikace a sociálních kontaktů.

Jak bylo zmíněno výše, formou psychického týrání je i gaslighting – systematické manipulování s cílem způsobit, že oběť začne pochybovat o své vlastní paměti, vnímání a zdravém rozumu.

Kde všude se můžeme s psychickým týráním setkat?

Vzhledem k tomu, že psychické týrání vzniká mezi lidmi, můžeme se s ním setkat napříč různými oblastmi našeho života. Paradoxně nejčastěji v rodině – mezi partnery, rodiči a dětmi. Například matka, která neustále ponižuje své dítě, nebo partner, který kontroluje každý aspekt života svého protějšku.

Na pracovišti jsou známé formy psychického týrání mobbing a bossing – kdy nadřízený nebo kolegové systematicky ponižují a obtěžují zaměstnance. Mobbing můžete rozpoznat podle toho, že vám nadřízený neustále zadává nereálné úkoly, poté vás kritizuje za nesplnění termínů a zesměšňuje vás před kolegy. Můžete se cítit pod stálým tlakem a kvůli stresu se mohou objevit zdravotní potíže.

Ve školním prostředí se týrání projevuje jako šikana mezi žáky – některé děti jsou terčem ponižování, zesměšňování a izolace kvůli své jinakosti.

Zjistěte více o tématech duševního zdraví

První sezení s terapeutem: Co očekávat a jak se připravit

Co je to terapie, jak probíhá a kdy je vhodné o ní uvažovat?

Jak zjistit, že je čas vyhledat terapeuta?

Jaký je rozdíl mezi běžnou únavou a únavovým syndromem?

Čo je to hypochondria, aké má príznaky a aká je liečba?

Co je to porucha osobnosti a jaké jsou její nejčastější typy?

Na čem všem můžeme být závislí a jak se závislosti zbavit?

Proč potřebujeme přátele a kde je najít v dospělosti?

Jaké jsou znaky psychického týrání a jaké jsou jeho důsledky?

Získejte exkluzivní nabídky a novinky

Sezení

Pečuji o sebe

Jsem firma nebo média

Legal