Jak v práci nevyhořet

Říká se, že oheň je dobrý sluha a zlý pán. U pracovního zápalu je to podobné: nadšení z toho, že jsme konečně sehnali zaměstnání, nebo jsme našli odvahu a pustili jsme se do vlastního projektu, může být velmi opojné, ale pokud si včas nenastavíme hranice pro množství vydávané energie, může se původně nevinná jiskra této euforie rozhořet a spálit nás. Následky požáru jsou skoro vždy devastující a vstávání z popela trvá dlouho.

Co je syndrom vyhoření?

Podle definice WHO se jedná o profesní jev vznikající z chronického stresu na pracovišti. Ačkoliv není lékařskou diagnózou, negativně ovlivňuje fyzické i psychické zdraví.

Projevuje se:

• nedostatkem energie a vyčerpáním
• frustrací a ztrátou smyslu z práce
• sníženým pracovním výkonem

Některé z bodů by se daly snadno zaměnit s klasickým přetažením, ze kterého se dá dostat odpočinkem, spánkem nebo nějakým rozptýlením. Bohužel však na syndrom vyhoření nic z toho nepomáhá. Pojďme se podívat, jak jej odlišit od obyčejné únavy.

Únava Cítit se unaveně a bez chuti do jakékoliv činnosti je čas od času normální. Jde však pouze o krátké epizody, které pominou, jakmile zmizí jejich spouštěč (např. když jsme se špatně vyspali, měli jsme konflikt s partnerem, venku je ošklivé počasí, nebo máme víc práce než obvykle).

Vyhoření Vyhoření je naproti tomu setrvalý stav, ze kterého se nedá vyspat, nelze jej zajíst ani přepít a po dovolené se může ještě zhoršit. Pocit vybitých baterek, absence uspokojení z dokončené práce a nedostatek motivace pouštět se do nové s námi zůstává bez ohledu na okolní podmínky.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Dlouho se mělo za to, že syndromem vyhoření trpí jen lidé na těch nejvyšších pozicích s velkou mírou zodpovědnosti, kteří musejí dělat důležitá rozhodnutí, kontrolují velké sumy peněz a podepisují stěžejní dokumenty. Pak se k nim přidali lékaři, sestry a sociální pracovníci. Okruh poté rozšířili o učitele a vychovatele. Posléze to byli lidé pracující s jinými lidmi… Z toho vyplývá, že tento fenomén postihuje zaměstnance ve všech odvětvích a na všech pozicích stejně jako podnikatele, studenty či umělce. Vyhořelý se může cítit kdokoliv bez ohledu na věk, postavení či plat. Tady jsme si opravdu všichni rovní - ředitel i prodavačka, zedník i primář.

Ze statistik však přece jen máme data, která poukazují na pravděpodobnost vyhoření u jednotlivých skupin, a mezi ty nejohroženější, co se společenského statutu týká, patří:

• ženy
• mladší mileniálové a příslušníci generace Z, tedy cca do 30 let věku
• členové etnických menšin
• nízkopříjmoví

Dále tu máme také osobnostní předpoklady, které mohou riziko totálního vyčerpání z práce zvyšovat. Zde se jedná o kombinaci tzv. agility a resilience.

Agility u nás známe spíše jako psí sport, ve kterém pes pod vedením svého pána překonává rozmanité překážky na vytyčené trase. U člověka značí schopnost pozorovat své prostředí a předvídat, jak se bude měnit. Resilience je odolnost, schopnost zvládat krize a vzdorovat nepříznivým situacím. Odolný člověk umí ovládat svou mysl tak, že místo paniky v případě nouze reaguje racionálně.

Oba tyto rysy jsou v životě i v práci nesmírně důležité, neboť určují, jak jsme schopni se připravit na případné změny a posléze se nimi také vyrovnat. Je tak jasné, že lidé s nízkou mírou agility a resilience budou k vyhoření nejvíce náchylní. Avšak ani relativně vysoká agilita nevyrovná nízkou resilienci. Být neustále ve střehu, sledovat horizont a spekulovat, co se blíží, je totiž energeticky velice náročné a vyvolává spoustu stresu. Bez odolnosti je pak i správná předpověď k ničemu, protože člověk na ni neumí adekvátně reagovat. Další typ člověka, který může snadno vyhořet je tedy ten, který má agilitu dobře vyvinutou, ale není dostatečně vyvážená resiliencí.

Kdy může nastat vyhoření?

z přepracování

• jedinec pracuje až do naprostého vyčerpání
• smysl práce vidí v dosahování a překonávání cílů
• typická je velká soutěživost a neustálé srovnávání s ostatními

z nedostatku příležitostí

• práce neposkytuje dostatek výzev a podnětů k rozvoji
• člověk nemá podporu ani uznání od nadřízených
• časem se dostavuje nespokojenost a ztráta motivace k dalšímu snažení

z opotřebení

• vzniká postupně kvůli setrvale špatnému vedení zaměstnance
• práce je následkem toho vnímána negativně, nedostavuje se uspokojení
• převládají pocity nedostatečného ocenění jakéhokoliv snažení

5 fází vyhoření

Líbánky: Hurá, mám práci a udělám cokoliv! Přesčasy, úkoly navíc, větší zodpovědnost? S radostí!

• vysoká produktivita a kreativita
• motivace dokázat, že na to mám a že za to stojím
• obrovská chuť do práce a nekonečný optimismus
• automatické přejímání zodpovědnosti
• pocit závazku vůči pozici i zaměstnavateli

Počáteční stres: Práce je fajn, ale bývalo to lepší. Už aby byl víkend…

• lehká podrážděnost, nesoustředěnost a možné konflikty s kolegy
• první náznaky nespokojenosti s poměry na pracovišti
• mírné fyzické projevy jako nespavost, zvýšený tep a zrychlený dech či bušení srdce a bolesti hlavy
• změna chuti k jídlu, úzkost a zanedbávání svých potřeb

Chronický stres: Neděle a zítra ráno vstávat. To zas bude týden. Není nějaký svátek? Kolik mi zbývá dovolené?

• příznaky z předchozí fáze se jsou silnější a nelze je snadno přejít
• vyčerpání a celodenní únava, která nemizí
• pozdní příchody do práce, zmeškání schůzek, propásnutí důležitých termínů; prokrastinace
• snížená imunita, pocit tlaku a ohrožení
• vztahy a staré koníčky mohou nahradit nové únikové aktivity, např. zvýšená konzumace alkoholu

Vyhoření: Je mi blbě, jen si na práci vzpomenu. Tohle nedám. Hodím se marod…

• únik od problémů, popírání reality
• pochybování o sobě samém, sociální izolace
• tělo vysílá jasné signály, které jsou již chronické - bolesti hlavy, žaludku, nausea, insomnie
• pesimismus a negativní výhled do budoucnosti
• chuť odstřihnout se od svého prostředí a všechno/y opustit

Notorické vyhoření: Už to nezvládám. Takhle dál žít nemůžu, podávám výpověď. Uleví se mi?

• nemožnost pokračovat ve stávajícím režimu
• odchod z práce nevede ke kýžené úlevě
• chronické fyzické i psychické problémy pokračují dál
• deprese a hluboký smutek
• bez odborné pomoci a/nebo úplné změny životního stylu není možné se vyléčit

Vyhoření a jeho dopady v číslech

Z různých průzkumů vychází, že:

• 3 z 5 zaměstnanců pociťují negativní dopady pracovního stresu na své fyzické i psychické zdraví.
• 77 % zaměstnanců má zkušenosti s vyhořením ve své současné práci a hnacím motorem takového pocitu je nedostatek podpory vedení.
• vyhořelý zaměstnanec má až 3x vyšší pravděpodobnost, že bude hledat novou práci.
• 81 % uchazečů o zaměstnání dá přednost pracovišti, které dbá na duševní zdraví.
• náklady vyplývající z fluktuace zaměstnanců kvůli vyhoření mohou tvořit 15 - 20 % ročního mzdového rozpočtu.
• covidem to neskončilo. Na rozdíl od něj je syndrom vyhoření stále aktuální, ba dokonce na vzestupu kvůli novým globálním výzvám, kterým čelíme.

Prevence syndromu vyhoření

Vzhledem k tomu, že ve vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec je vyhoření problém pro obě strany, je na místě, aby oba podnikali takové preventivní kroky, které jeho vzniku zabrání.

Co může udělat zaměstnavatel?

• Monitorovat pracovní zátěž zaměstnanců a upravovat ji tak, aby se někdo neocitl pod dlouhodobým tlakem z přemíry úkolů, deadlinů, služebních cest apod.
• Klást důraz na správné vyvážení pracovního a soukromého života, a to i příkladem vedoucích pracovníků, kteří by sami měli ukázat, že kancelář není druhý domov, že pracovní doba más svůj začátek a konec a že mít i mimopracovní aktivity není selhání.
• Jasně definovat pracovní pozici, její kompetence a povinnosti s ní související.
• Vytyčit zaměstnancům možné cíle, kam se v rámci své kariéry mohou posunout, a podpořit je nabídkou dalšího vzdělávání, adaptací na nové technologie a získáváním nových zkušeností.
• Dbát na příjemné pracovní prostředí, a je-li to jen trochu možné, zkrášlit kanceláře či haly barvami nebo květinami, vyhradit místo na relaxaci a to vybavit pohodlnými židlemi či lehátky apod.
• Umožnit flexibilní pracovní dobu i práci mimo kancelář. Home office je dnes běžný, ale pro mnoho zaměstnanců se tato výhoda může otočit proti nim v tom, že nemají všechny informace a nedostávají stejné příležitosti jako kolegové v kanceláři. Toto opatření by tedy mělo zaručovat rovné podmínky pro všechny zaměstnance.
• Podpořit zaměstnance v čerpání dovolené, aby si každý v průběhu roku mohl vybrat dny a týdny, po které nebude pracovat, a zároveň se nebude vystavovat riziku, že po návratu se složí pod náporem navršených úkolů.
• Praktikovat otevřenou komunikaci, naslouchat a být otevřený zpětné vazbě a tu také poskytovat.

Co může udělat zaměstnanec?

• Naučit se rozpoznávat stres jako nejčastější prekurzor vyhoření, naslouchat tělu i duši a včas zareagovat.
• Provést poctivou revizi týdenního rozvrhu v práci i v soukromí a eliminovat činnosti, které jsou navíc, není nutné jim věnovat tolik času, lze je delegovat na někoho jiného, nebo se bez nich dá obejít úplně. K této analýze je dobré přizvat i rodinné příslušníky a/nebo ji probrat spolu s nadřízeným.
• Jíst, spát a meditovat, protože ve zdravém těle, zdravý duch. Ačkoliv to může znít jako otřepané klišé, tato tvrzení jsou stále platná. Vyvážený jídelníček s obsahem makro- i mikroživin ve vhodném poměru, dostatečný spánek a čas sám pro sebe jsou základem normálního fungování v práci i doma.
• Dopřát si pohyb tak, jak je to možné. Každý není běžec či zápasník, někoho bude nudit jóga a jiný zase nesnáší kolektivní sporty. Naštěstí je na výběr, a i kdyby to skončilo “jen” u procházek s podcastem v uších, je to lepší než nedělat nic.
• Věnovat se svým koníčkům, a vytvořit si tak protiváhu k činnostem, které děláme buď zištně pro peníze, nebo nezištně pro členy rodiny. Přiměřené sobectví není hřích a ve výsledku z něj profitují všichni.
• Říct si o pomoc, pokud je toho moc. Být otevřený a jít s pravdou ven, když se dostaví pocit, že na něco už nestačím, že mi to přerůstá přes hlavu a neumím si s tím poradit. Takový problém totiž málokdy bývá jen osobní záležitostí jedince, ale časem začne zasahovat i do života rodiny a projeví se na pracovním výkonu. Je tedy v zájmu všech tuto situaci neignorovat a řešit ji všemi dostupnými prostředky.

Co pomůže (a proč právě psychoterapie)

Říká se, že odpovědi na otázky a klíč k řešení problémů máme každý v sobě. Dokud tedy ještě nejsme úplně přehlcení, může pomoci hluboká sebereflexe a revize naší životních rolí. Opuštění toho, co nás oslabuje a neslouží nám, a naopak posílení toho, co nám dělá dobře, v čem se cítíme přirozeně a dodává nám energii. Někdy je ale tím klíčem k pomoci pochopení, že na to nestačíme a že je naopak potřeba se obrátit se ven, svěřit se nejbližším, nebo vyhledat odborníka.

Psychoterapie funguje v prevenci i v řešení následků vyhoření. Avšak vzhledem k obrovskému devastačnímu účinku, které vyhoření na člověka a jeho zdraví má, je rychlejší, efektivnější a levnější mu vhodnými nástroji a opatřeními předcházet. Pro člověka, který je ve stresu, je navíc o mnoho těžší hledat pomoc, protože je to další úkol navíc, na který nemusí mít už kapacitu.

Snadný a rychlý přístup k odborníkovi na duševní zdraví, podporovaný zaměstnavatelem, významně pomáhá oběma stranám v minimalizaci škod, které vyhoření způsobuje: jedinci pomůže zachovat standardní provoz v práci i doma; firma ušetří na nákladech s nemocnými nebo odcházejícími zaměstnanci a s náborem nových.

Psychoterapie nabízí řadu přístupů a způsobů prevence či léčby, z nichž si každý může vybrat ten nejvhodnější. Její úloha spočívá v pojmenování problému, jeho příčin a spouštěčů a následně nalézání cesty k jeho odstranění. Respektuje jedinečnost každého člověka a podle toho volí tempo i trasu k uzdravení. Jejím cílem je posílení kompetencí jedince, aby byl nezávislý a uměl se s životními překážkami pomocí naučených strategií vyrovnat sám.

Image by macrovector on Freepik